JAK NA MĚ PŘIŠLO PSANÍ

Na základce jsem jednou ze slohu málem propadla. Laskavá paní učitelka mi dala trojku.
Nebyla jsem schopná dát pár vět dohromady. Na gymplu to nebylo lepší. Slohovky, kompozice a úvahy a podobné práce, naprostý utrpení. Vypracovala jsem se k totálnímu bloku. Dělalo mi problém napsat textovku, e-mail, texty obecně.
Můj syn je copywriter, tak jsem ho často bombardovala a uháněla o text na to či ono.
Neměl na to vždycky prostor a čas a já se musela doslova protrápit psaním sama.
Loni jsem dostala radu, abych si psala deník. Že prý to pomáhá urovnat si myšlenky a možná i život.
Já? Deník? Ani nápad. Dyť to neumim.
Jenže. Nedalo mi to. Vrtalo mi to hlavou. Co bych asi tak mohla psát? O čem?
A jak se mi to vařilo v hlavě spolu s touhou začít se otužovat, najednou se začala vynořovat témata,
historky, zážitky. A já to zkusila.
Opatrně jsem články podsouvala kamarádkám, známým, abych zjistila, jestli se to dá číst.
A prej že jo! Světe div se! Psala jsem pomalu, opatrně, postupně.
A najednou byl z bloku blog.

Děkuju moc, že ho čtete!
Vaše Katka